DOMA NEJLIP

Co bych příště udělala stejně

Moje maminka šije hodně patchworku a protože to vypadá tak snadně a zábavně (tohle bych si nikdy nemyslela, že bych si někdy myslela), pustila jsem se do toho taky. Protože se ráda pouštím do věcí po hlavě, začala jsem rovnou dekou.

Pokud nad patchworkem uvažujete, existuje jedna parádnická vychytávka, o kterou jsem teď moudřejší, ale jejíž neznalost mě zavedla do situace, která výsledek ovlivnila takovým způsobem, že nelituju ani trochu. Trochu snad svoje nervy… Ta vychytávka:

Stříhejte díly včetně švových přídavků a fakt hodně přesně. Při patchworku platí osmnáckrát měř a jednou řež.

Když jsem byla malá, burdu jsem si prohlížela o hodně víc, než Méďu Pusíka (ne vždy vlastním rozhodnutím). Střihové díly si proto připravuju vždy bez švových přídavků a ty potom stříhám až na látce. Jenže, když vystřihujete hromadu „stejných“ kosočtverců, nakonec nejsou stejný ani trochu a to je potom dost těžký šití.

Dnes bych nastříhala kosočtverce přesně, nebo spíš nařezala řezákem podle pravítka a potom sesazovala úplně bez měření a myslím, že by to vyšlo dost přesně. V tomhle případě jsem měla štěstí a úplně ulítlý to bylo jen na pár místech, ale několik dílů jsem párala.

Velice uspokojující část: seskládat na podlahu čtverečky a hledat, jak to bude hezký. Velice uspokojivé pro malé cupitavé nožičky a neuvěřitelně rychlé ručky.

Potom sešíváme pásy ze čtverečků a ty pak zase k sobě. Jednoduché. Hmm. Možná budou ty pásky i stejně dlouhý.

Když se deka vlní, odložíme na tři roky do skříně a přemýšlíme, co dělat dál. Většina babiček už teď patchwork prošívá na stroji. Jenže ten můj polotovar měl sem tam trochu boule. A navíc měl spíš připomínat peřinku, než rohožku.

Nakonec jsem deku prošívala ručně. Bylo to poměrně pomalinký a uspokojivý. Vlastně jsem si sama sebe představovala, jak deku cpu pod patku šicího stroje, všechno se kroutí a posouvá. Sice by byla hotová za dopoledne, oběd bych si ale dala v blázinci.

K ručnímu šití jsem poslouchala celou dobu audioknihu Pána prstenů a vždycky si na něj vzpomenu, když ji vidím.

Deka je plněná vatelínem z ovčí vlny od Lindy Havrlíkové z Textile mountain a nelituju ani trochu. Hřeje a už se těším, až ji budu kompostovat.

Na zadní stranu jsem vybrala maličkou bavlněnou vaflovinu. Je příjemná a myslím, že vypadá dobře, když má hodně jinou strukturu, než horní strana.

Na závěr se ještě trochu pochválím. Jak je prošívaná ručně, dost hezky se švy propisují na druhou stranu a taky bylo dost jednoduchý strefovat se přesně do švu.

Mějte se krásně, nenechte se zastrašit, když se něco nepovede podle Vašich představ, třeba nakonec skončíte na krásným místě, na který byste se vlastním rozhodnutím nedostali. A budu ráda, když se mnou budete sdílet Vaše zážitky, poznatky a projektíky.